Petr Loukota

Poněkud teplé a slunečné páteční odpoledne jsme se s kluky rozhodli prožít na čerstvém vzduch – v Brně. Krásně čistý vzduch, ve kterém je pouze špetka výfukových plynů, nám provětral zadky a pročistil plíce jako nikdy jindy. Nicméně v Olympii jsme ještě nebyli…

Páteční ráno bylo nevinné jako šlapka před penzí. Opět jsem vstával za deset minut sedm hodin i přes to, že mi první vyučovací hodina začíná sedm:dvacet. Kupodivu jsem přišel včas a nic nebránilo tomu, lehnout si na lavici a dát si dalších 150 minut klidného a jen občas letící učitelovou fixí na mojí hlavu rušeného spánku. Každopádně dočkal jsem se posledního zazvonění a moje nožky pelášili rychlostí, jakou by jen těžko dokázaly vyvinout kola autíčka na ovládání.

Po příchodu domů jsem zkontroloval autobusové spoje a už v tuto chvíli mi bylo více než jasné, že budu večer v Blansku čekat asi hoďku a půl na autobus. No ale to kino se mě tak lehko nezbaví. Přesto jedu!

Nasedl jsem spolu s kámošem na autobus směřující z Jedovnic do Blanska. Jak tato cesta, tak i cesta vlakem na hlavní brněnské nádraží proběhla bez komplikací. Ještě bych měl dodat, že vlakem jsme nejeli pouze dva, ale připojily se k nám vysmátí xichtíci v podobě Adama, Pavlíka a Kupise. Děsila mě představa, že bez týpků Pavlíka a Kupise, bych v Brně netrefil ani do lesa. Takže jsem byl doveden na zastávku hromadné městské dopravy – autobus, co každých deset minut jezdí zdarma do Olympie, měl zrovna toho dne zpoždění, tedy beztak je měl.

Hned při vstupu jsme se úžasně nasmáli. Dva maníci nám položili tři otázky týkající se filmu James Bond, které by nám při jejich správném zodpovězení vynesli pěkně kulatou částku 250 000Kč. Jedna z otázek se týkala označení agenta Bonda. Ano ano, Kupis se pánům opravdu snažil neúspěšně namluvit, že je to 001. Ale dobře tedy. Koupili jsme si lístky, bohužel pět volných míst vedle sebe bylo už jen v první řadě. I ten prodavač lístků se nám smál, jak jsme to nevychytali, ale co se dalo dělat.

Ale co teď? Film začíná za hodinu a nějaké drobné. Zašli jsme se tedy občerstvit do McDonaldu, jež mě svými cenami připomínal Václavské náměstí v Praze. (no možná tohle není nejlepší přirovnání, ale…) V peněžence mi z minulého víkendu zbylo 50 slovenských korun a velice mě lákal nápis nad jednom z koutů: Exchange. Ani nevíte, jak bych si při výměně tak malé částky připadal trapně. Tak jsem tam poslal Adama, kterému prý údajně nevadilo, že tam jde s „páďěm“.

Je to tady! Pořád rovně a první sál vlevo – sál číslo 2. Film s Kotkem a Mádlem – Ro©k Podvraťáků. Ze začátku jsem měl pocit, že celý film se skládá pouze z upoutávek na filmy jiné. Nebylo tomu tak a film jsme celý opravdu viděli. Zážitky a pocitu jsou trošilinku smíšené. Asi to ušlo, ale nic nového pro mě oblíbeného to nebylo, pouze film na jedno podívání. Ale v půlce se mi začalo chtít hrozně čůrat.

Kino skončilo asi v osm hodin večer. Vlak z hlavního nádraží nám jel v půl deváté a dvě minuty. Věřte nebo ne, ale my ho stihli. A to si kluci ještě dali jednoho nepříliš vychlazeného na stojáka.

Dojeli jsme do Blanska a opět jsem zůstal já a jediný kámoš. Hoďka a půl, co budeme dělat? No, zašli jsme prvně do pizzérie objednat si pizzu. Chtěl jsem tu co posledně, tušil jsem, že to byla Havaj. O mylné domněnce jsem se dozvěděl až při prvním zakousnutí. Když se nám ta pizza tak krásně pekla v té troubě, skočili jsme si mezi tím pro nějaké pití k benzince. Nebylo to jen tak obyčejné pití, byla to pravá nefalšovaná Kofola… Nemohli jsme se dočkat na tu pizzu. Spousta šunky a ananasu, sýra a bůh ví ještě čeho. A ta krásná krabice…

Skoro se mi nechtělo věřit, že autobus v půl jedenácté je opravdu tady. Super! Celá cesta domů proběhla bez žádných větších komplikaci. Jen kámoška Simča, kterou jsme potkali na nádru v Blansku, se celou cestu neustále smála. Prý jí zvuk motoru autobusu připomíná soulož medvědů…

Došel jsem domů a naši už spali. Potichu jsem tedy třískl s dveřmi, abych je nevzbudil. Docupital jsem do svého pokoje, zalehl, zakryl se peřinou, zavřel oči a usnul.