Petr Loukota

Dnešní trošilinku mlhavé a poněkud studené ráno jsem původně chtěl strávit nákupama vánočních dárků v některých z velkoobchodů, nakonec jsem si však dopřál teplíčko pod peřinou mojí postele a tím i o slabé tři hodinky delší spánek. Byl jsem tedy doma užitečný asi jako automat na kondomy ve Vatikánu.

Asi kolem půl jedenácté ranní jsem se konečně odhodlal, sice s těžkým srdcem ale odhodlal, vstát. Abych tedy byl alespoň trochu k něčemu dobrý, šel jsem se rovnou do vany vykoupat… ano, přiznávám, že jsem opět pomohl jen sám sobě, ale tak víte jak Ležím si takhle v pomalu ale jistě chládnoucí vodě a uvažuji o tom, jak po té druhé odpoledne pojedu zahrát na Vánoční koncert do Křtin.

Takže už jsem pěkně čistej, smrdím tak nanejvýš vodovodní trubkou a jdu se naobědvat. Během oběda jsem dostal od našich vyhubováno, jak prý ve dvě žádný autobus nejede a nikdy nejezdil a blabla… Tak jsem se připojil k celosvětové síti internet, skouknul jízdní řád a samozřejmě, že autobus ve dvě jezdí. Takže si teď dovolím poukázat, že jsem měl pravdu já a né naši .. ehm

13:45 – přihořívá! Oblékám si napřed košili, potom kalhoty (no já už to takhle mám prostě zažitý), na košili potom rolák, na něj svetr (možná si říkáte, proč si radši nevezmu bundu… no, to jsem udělal jednou a také naposled. Byl jsem pak celou cestu nervní, nevěděl jsem, jestli mě to tlačí tam a nebo tady) a navrh sako! Jedna kapsa – mobil, druhá – peněženka, třetí – klíče od domu a balíček papírových kapesníčků. Jsem ready to go…

Na zastávku jsem došel těsně před příjezdem autobusu, takže jsem nemusel čekat ani tu minutku. Nastoupil jsem a frčím. Cesta utekla, protože je za prvé krátká a za druhé jsem pokecal s kámošem, který jel za „svojí“ Leničkou do .. ehm… Ochoze? – Čau Tome

Akce, na jejiž průběh jsem byl velice zvědavý, probíhala v místním zámečku – nedaleko od zastávky – no fajn Stejně rychle jako jsem přišel, tak jsem se i rozehrál. Mojí skladbu doprovázel kamarád z důvodu nepřítomnosti pana ředitele, který měl mít na starosti můj doprovod původně. S kámošem Ondrou jsem to hrál naposledy v tanečních na první prodloužené, ale to už je nějaký ten týden zpět, viďte? Tak jsme si to chtěli celé zkusit, nicméně naše touha zůstala nenaplněna. Zkouška proběhla pouze v podobě několika prvních taktů, protože nás přerušili z důvody spousty dalších čekající na zkoušku a nedostatku zbývajícího času před začátkem koncertu. Pokud nevíte, tak takty jsou takový ty svislý čárečky v notách

Na mé vystoupení přišla řada až jako mezi posledními. Naběhl jsem tedy dopředu, pohlédl do očí té kupě lidí, co se v tu chvíli dívali pouze na mě. Já už si ale za ty roky zvykl, takže jsem byl v pohodě. Klavír začíná hrát, já se přidávám… No né, lidičky to byla hrůza! Nevím, jak popsat to, co bylo slyšet, ale rozhodně to tak být nemělo. Vážně, bylo to asi nejen moje nejhorší vystoupení, ale i nejhůře zahraná ta daná skladba.

Takže si hned po té odjíždím domů s Ondrem v autě s pocitem, že jsem to dnes opravdu nedal. Hřeje mě ale pocit, že jsem mezi všema těma „dětma“ měl na starost nejtěžší skladbičku a také to, že někdo to podělat musel.

V úterý na Vánočním koncertě u nás v Jedovnicích hraji to samé. Takže pevně doufám a držím si palečky, že to bude super. No, horší než dnes to být nemůže…..