Už mi mámo není pět
Ačkoliv se to zdá být neskutečné, časy, kdy jsem si to běhal po pokojíčku v mokrých plenkách, jsou už nenávratně pryč. Sice hodně pomalu, ale přece nabývám dojmu, že se blíží doba, kdy budu i já prdět do hlíny.
Jako malý kluk, co mi tak naši povídali, jsem byl opravdu povedené dítě. Někdy se mi podařil i takový kaskadérský kousek, že je divu, že jsem ještě zde. Třeba tenkrát, když jsme šli s mamkou a taťkem na procházku kolem rybníku. Bydleli jsme a stále bydlíme v šestém patře paneláku, takže nás od mezipatra dělí vždy několik schodů. A jak mamča pravila: „Petříčku, nechoď k těm schodů!“ Já se rozběhl a hop po hlavě dolů… Nic se mi ale nestalo, protože jsem udělal salto a dopadl na nohy. Jen škoda, že si to nepamatuji. Někteří z mých přátel si mými dětskými salty vysvětlují moje nynější občasné chování, ale to spíše jen ze srandy než za špatným úmyslem. Ne jednou jsem spadl z postele a postavil se na hlavu k topení pod okny, ne jednou jsem si rozkousl ret a jednou si rozrazil obočí. Jizvu tam mám do dnes stejně jako s mnohem větší na ruce od doby, co jsem si jí rozříznul o kámen. Hned co ráno vyšlo slunce, ukázal jsem prstem na nebe a řekl: „ká.“ Když jsem chtěl maminčino mlíčko, říkával jsem: „henéhené.“ Moji rodiče to považovali za naprosto nenormální, tak mě vodili po různých vyšetřeních především hlavy. Nic mi ale neprokázali, neměli dostatek důkazu a tak si i teď pobíhám po ulici mezi normálními lidmi. Když jsem chodíval na velkou, musel jsem se svlíknout úplně do naha. Nebylo to ničím jiným, než že jsem měl lepší pocit. Jednou jsem vykonal stejnou potřebu ve vaně při koupání a dostal za to pěkně nadáno. Když se mi to tedy stalo příště znovu, nacpal jsem celou tu hnědou mazlavou věc do odpadu. Přišlo se na to rychle… Stejně rychle jako když jsem horké těstoviny s mákem foukal za účelem zchlazení…
Koncem minulého roku 2006 jsem obdržel spousty blahopřání od přátel, známých i příbuzných k mým již sedmnáctým narozeninám. Už teď mě některé malé děti zdraví: „Dobrý den.“ Skutečnost tedy je, jak já sám říkám mojí mamince: „Ještě rok a budu moct beztrestně chlastat 
.“ Pokud se nad tím ale zamyslím zcela vážně, je to více než děs. Když si představím sám sebe jako dospělého člověka, který by měl mít už dostatek rozumu, vidím to asi jako Otíka, když zastavuje pražskou dopravu.
Takže teď, sedmnáct let po mém narození, jsem zjistil, jak moc nesnáším otázky v záporu, že mě kromě muziky baví také psát články, že mám radši cheesburger více než hamburger, že k životu potřebuji svoje kamarády a vůbec lidi kolem sebe, že mi není nejlíp, když jsem sám a že mě hřeje pocit, když o mně lidé vědí (samozřejmě v tom lepším slova smyslu). Pomalu začínám mít i životní cíle 
Je tomu měsíc a nějaký ten den, co jsem dochodil taneční, začínám si shánět školní praxi, už abych se připravoval k maturitě a přemýšlel kam na vysokou. Asi by mi ale spousta z vás dala za pravdu, že vše letí neuvěřitelnou rychlostí. Co se mě týče, ani jsem si nestihl užít patnáctin a už mi bude osmnáct. V deváté třídě mi hodně starších kamarádů říkalo, že to jsou nejlepší léta, ať si je užívám. Teď jim musím dát za pravdu, protože ty časy, kdy jsme vodou vyplavovali školní záchodky se nikdy nevrátí…
