Petr Loukota

Protože jsou prázdniny v plném proudu a i naši mají nárok na svůj odpočinkový čas v podobě dvoutýdenní dovolené, navštívil jsme před pár dny dinopark ve Vyškově. Poněvadž jsem z větší části člověk, který se snaží prožívat i naprosté blbosti, mám z onoho dne několik významných zážitků, které stojí za zmínku.

Výlet měl začít brzy ráno, a proto taťka předchozího večera posílal na kutě mě, ségru i mamka slovy: „Děcka, běžte spát, zítra brzo stáváme.“ Samozřejmě bláhová naděje, že bychom mohli z domu odjíždět v osm až půl deváté ráno bylo ta tam z důvodu toho, že všichni dobře víme, jak to u nás chodí. Burácející taťka nás ráno všechny tahal z postele, protože přece už prý jedeme. Ovšem trvalo ještě asi dvě hodiny, než k tomu došlo. Jasně že za všechno mohli ti, které se muselo tahat z postelí.

V poměrně teplém počasí jsem celý upocení a naprosto namožení z vyčerpávající jízdy autem dorazili k cíli až kolem jedenácté hodiny. A právě tady se začalo ukazovat, co dinopark skrývá. Hned při příjezdu na nás vybafla zaplněná parkoviště, respektive parkoviště bylo plné, a tak jsme svoje autíčko s nijak výjimečným podvozkem museli zaparkovat na parkovišti pro auta s půlmetrovým podvozkem. Takže jedna obrovská radost, jelikož zrovna v den co my se zřejmě několik nespočetně dalších rodin vydalo na místo, kam my zavítáme jen zřídka.

O několik minut později už jsme stáli ve frontě na lístky. Jen stěží bych dokázal odhadnout, jak byla dlouhá, každopádně trvalo asi hodinu, než se na nás dostala řada. Během té doby jsme si u stánku, kolem kterého fronta vedla, koupili půl litru minerální vody, jež chutnala naprosto stejně jako voda z kohoutku a ani neměla bublinky, za 16kč, naštěstí vč. DPH. A to ani nebyla vychlazená, protože ty z ledničky už nečekaně došly. Když se na nás dostala řada, dole u okýnka jsme si všimli nenápadného lístečku vypovídajícího o možnosti slevy vstupného v případě, že všichni členové rodiny předloží průkazku pojištěnce. To už samozřejmě bylo pozdě, protože už bylo téměř zaplaceno. Mimochodem bylo o několik desítek korun vyšší než když tam naši byli minule. A navíc informace o slevách se přece nevystavují na rozumě viditelných místech…

Další nekonečně vypadající fronta se týkala odvozu do dinoparku, jelikož si člověk musí nejprve koupit lístek do ZOO, kterou buďto projde anebo ne, a potom se nechá odvést vláčkem nebo autobusem. Samozřejmě měli všichni zájem o vláček, který byl tedy narvaný, takže jsme nasedli do autobusu a trvali na tom, že cestou zpět jedeme vláčkem.

A zde už se náš den začíná zbarvovat do růžova. 3D kino bylo perfektní (zajímalo by mě, jakou funkci plní ty záhadné brýle), dinosauři se mi také líbili, jen bych tvůrcům důrazně vytkl ozvučení. On dinosaurus, který vydává zvuky odněkud z křoví není tak věrohodný. Dost dobře nechápu, jak velký může být problém umístit mu reproduktor do huby, ale to zřejmě není moje starost.

Jak už jsem zmínil, na zpátky jsme se jednoduše museli nacpat do vláčku. Naši to samozřejmě vychytali a seděli spolu, ale já se tam zamotal mezi nějakou cizí rodinu. I tak jsme zdárně dojeli a právě tady můj příběh končí.

Jinak návštěvu dinoparku rozhodně doporučuji, jen by to chtělo kápnout na den, kdy tam nebude narváno. Z celého areálu mám samozřejmě řadu fotografií, tentokrát jsem ale článek neproložil ani jednou z nich. Více informací si můžete přečíst na oficiálních stránkách.