Petr Loukota

Počínaje dnešní půlnocí a konče tou zítřejší jsem ochoten přijímat blahopřání k mým již osmnáctým narozeninám a zároveň gratulace, že jsem se bez závažné újmy na zdraví, ke které mohlo dojít při náročném prodíráním se obdobím puberty, dožil tak těžce senilního věku.

Přesně před 6574 dny kolem druhé hodiny odpoledne přišel v brněnské porodnici na svět malý chlapeček, kterého rodiče po tatínkovi pojmenovali Petr. Myslím, že tuto část není třeba blíže vysvětlovat, jelikož si ji dokážeme všichni dobře představit a pak-li že ne, stáhneme si z internetu příslušné dokumentární video. Byl to do jisté míry velký den a tím chlapcem jsem byl samozřejmě já. Podle všeho jsem byl evidentně zdravé a čilé dítě až na jednu podstatnou věc. Moje oči dlouhou dobu vůbec nereagovaly na světlo či pohyby, a tak se moji blízcí obávali toho nejhoršího, tedy že jsem slepý. Situace se však radikálně změnila, když mi bylo kolem šesti měsíců. Začal jsem jakžtakž vidět a od té doby pravidelně každého půl roku navštěvuji svojí paní oční doktorku.

Z období, kdy jsem čůral a kakal do plenek, si toho, abych se přiznal, příliš nepamatuji. Moje zřejmě první vzpomínka pochází ze čtyřech a půl let. Tenkrát jsem se v noci, respektive v brzkých ranních hodinách vzbudil a šel na záchod. Taťku jsem při tom viděl samotného v ložnici, jak při rozsvícené lampičce kouká z okna. Nedalo mi se nezeptat, kde je mamka. A takhle jsem se tedy dozvěděl, že budu mít sestřičku. Odpoledne jsme šli s taťkou do hospody a tam jsem dostal poprvé loknout piva. Cestou domů jsem sebou potom sekl do stráně, jenž překážela podél silnice. O pár dní později jsem potom vyhlížel dědy z balkónu, až přijede autem a společně vyrazíme pro mamku. Bezpečně vím, že to bylo v poledne a byl horký letní den. Mojí sestru si tak pamatuji už jako mimino. V porodnici jsem ještě prostrčil ruku do postýlky pro novorozeňata a vyndal ji až za pomocí zkušeného doktora, ale to není podstatné.

Než jsem nastoupil povinnou, devítiletou, školní docházku, vybavuji si jen pár takových drobností. Například jak jsem skočil salto ze schodů v bytovce, jednou jsem upadl z postele a postavil se na hlavu podél radiátoru, nebo jak jsem v předsíni uklouzl a rozrazil si obočí. Někteří zlomyslní přátelé by mohli tvrdit opak, ovšem já říkám, že to na mně nezanechalo trvalé následky. Jako téměř každé malé dítě jsem chodil do školky a následně i do školy. Prvním rokem naši usoudili, že by bylo dobré mě k něčemu vést, a tak jsem začal hrát na klarinet.

Ve třetí třídě, chvíli před letními prázdninami, se mi stal úraz většího kalibru. Tenkrát jsem venku ošklivě spadl na ruku a opravdu nehezky si ji v lokti zlomil. Rentgen na pohotovosti v Blansku ukázal, že je nutná operace v brněnské dětské nemocnici. Sanitka byla tak laskavá, že mě tam za doprovodu taťky ihned dopravila. Nelze zapomenout, jaká bolest mě provázela při každé zatáčce a jak jsem se bál. Inu, byl jsem na třech operací a v ruce jsem měl chvíli strčené i dráty, aby se kosti nasměrovaly správným směrem. Ty mám schované doma ve skříňce na památku. Když mi sundali sádru, nemohl jsem s rukou ani hnout. Ani v lokti, ani zápěstím, ani prsty, prostě vůbec. Celý rok dvakrát týdně jsem to na rehabilitaci rozdýchával. No, a dnes byste to na mě nepoznali.

Od svých asi deseti let se pravidelně účastním koncertů a soutěží ve hře na klarinet, ve které budu mimochodem příští rok dokončovat druhý cyklus. Zahrál jsem si nějaké to sólo s nějakou tou kapelou, přičemž za zmínku stojí moje jednorázové vystoupení se známou dechovkou Moravěnkou. Několik let jsem chodil i do šachového kroužky, který jsem před pár lety pro nezájem opustil. Jakožto šachista jsem se zúčastnil soutěže v Německu, kde byla dokonce až v novinách otištěna moje fotka, protože jsem byl nejmladší. Vystřídal jsem více kapel a aktuálně hraji na klarinet a saxofon, který mi byl do rukou strčen v patnácti letech, v místním tanečním orchestru. V tu samou dobu jsem také uvažoval, jestli dále nestudovat konzervatoř. Po dlouhém bádání s rodiči jsem se nakonec vydal směrem technickým, a tak se ze mě stal průmyslovák. V šestnácti jsem za zády rodičů poprvé navštívil diskotéku a zkusil cigaretu. Ještě jsem v patnácti zapomněl na mojí první lásku a od té doby do současnosti několik známostí.

V pubertě jsem byl takový těžce zasněný a chtěl jsem se později stát profesionálním DJ-em. A tak jsem spoustu času trávil nejen posloucháním nadupané, taneční muziky, ale i jejím mixováním a střiháním. Ne že bych se tohoto snu úplně vzdal, ale před dvěma lety jsem od něj malinko upustil.

Před rokem jsem absolvoval spolu s mými bezvadnými, nynějšími spolužáky kurz tanečních, na který mám luxusní vzpomínky na celý život. Mimo to jsem založil tento blog a podílím se tak na tvoření českého internetu.

Tak takhle vypadá rychlý a velice stručný průřez té již prožité části mého života. O každém zážitku bych se samozřejmě mohl rozepsat, ale to možná až někdy příště. Musím říct, že při psaní tohoto článku se mi vybavila spousta krásných i nehezkých vzpomínek, o kterých jsem ani nevěděl, že je v sobě stále mám. Tak tedy hodně štěstí, Pe3čku.