Petr Loukota

Tento příběh jsem si nějaký ten pátek schovával v rukávu, v podstatě totiž mohl být napsán a uveřejněn už před dvěma měsíci. Časový odstup ovšem nebyl mnou zamýšlený proto, že bych chtěl věci nechat uležet nebo snad čekal na případné něco. Nebyl vlastně zamýšlený vůbec a těžko bych hledal důvod, proč se tak stalo. Každopádně celou tu dobu jsem měl v úmyslu o té holce přes internet pohovořit a myslím, že právě nyní je, jak se v závěru sami přesvědčíte, ta správná chvíle. Jsem člověk, který jistou část svých myšlenek nehodnotí jako příliš osobní, a tak v těchto řádcích možná někteří z vás poznají sami sebe, najdou pochopení či se pozastaví a řeknou si, co jsem to za hlupáka. No, uvidíme.

Byl příjemný a slunečný podzimní den. Vrátil jsem se tenkrát domů ze školy, nijak se nezdržoval chozením kolem horké kaše a šel rovnou na internet. Vůbec poprvé mi přišla na ICQ odpověď na můj inzerát po necelých čtyřiadvaceti hodinách od jeho uveřejnění na největší české seznamce. Požádala o autorizaci a já ji přijal. Hned podle prvních slov jsem usoudil, že se zřejmě jedná o slečnu velmi milou a inteligentní a že by se mi konverzace s ní mohlo i líbit. Jak jsem se dozvěděl vzápětí, jmenuje se Alenka, bydlí kousek od Olomouce a prvním rokem tam navštěvuje střední zdravotní školu. Od samého začátku jsme si vzájemně hráli do not. Po pár minutách jsme našli společnou zálibu v čtení knížek o Harry Potterovi a sledování seriálu Ztraceni, o čemž bychom si mohli povídat celé ty dlouhé zimní večery. Vyměnili jsme si telefonní čísla.

Knížka i seriál nezůstaly neprobrány. Ona vlastně četla knihy hrozně ráda. Byla to taková její velká láska. Když já jsem zkoušel s kapelou, ona četla knížky, když jsem psal článek do blogu, ona si četla. Měla toho plnou hlavu. Mimo to se učila. No ano, někde se ty její samé jedničky musely vzít. A přesně tohle její trávení volného času mě na ní zaujalo nejvíce, ostatně jako i na všech holkách, které mě kdy zaujali. Nemám rád a ani se nedokáži sblížit s holkou, která každý víkend chodí na pařby, denně se toulá s kamarádkami po venku a v tom lepším případě kouří cigarety. Ubíjení času bezúčelným a nepraktickým způsobem není moje parketa. Alenka pro mě však byla jedním z důkazů, že nejsem až tak naivní pitomec, ale že moje typy pořád ještě existují.

Většina holek v jejím věků není taková, jaká je ona. Ty vlastnosti, které jsem na ní na tu dálku poznal (nutno říct, že jich nebylo mnoho) se mi v zásadě líbily. Jednu jsem si ale obzvlášť oblíbil. Šlo o věty typu „Ty to zvládneš, jsi přece šikovný“, které mě osobně dokázaly opravdu bezvadně pozvednout, nadchnout a dodat sílu pro určitou věc. Jsem přesvědčený, že to psala proto, že si to vážně myslela. Dovedla mě vždycky tak nějak podpořit a ubezpečit, že se mi cokoliv podaří. Kdyby to uměl každý v mém okolí tak jako ona, moje sebedůvěra by stoupla na sto procent. Nechci jí ale příliš vychvalovat či vyzdvihovat, nechci ani, aby mé podání vyznívalo, jako bych mluvil o holce mých snů. Člověka se po internetu nedá pořádně poznat. Ovšem do takové míry, do jaké jsem ji poznal, byla fajn. Pravda až na ty smějící se smajlíky ve větách, ve kterých se normální člověk nesměje.

Za těch pár týdnů jsem si na ní tedy vytvořil převážně kladný náhled. Začali jsme si psát zhruba v polovině října, přičemž jsme hodně probírali ty společné zájmy, než vedli diskuze vážnějšího charakteru. Prozradila mi svůj oblíbený díl Harryho Pottera, oblíbenou postavu, ale jen mimochodem se zmínila, že její rodiče jsou rozvedení a ona bydlí jen s mamkou a o tři roky starší sestrou. A když jsme si nepsali, tak jsme se prozváněli. Utvářelo to takové ty myšlenky, že na sebe myslíme, o nic víc nešlo. Dokonale se potvrzovala její slova, říkající, že ona se doma cítí nejlépe a jak moc je ráda, když je doma. V pracovní dny v dopoledních hodinách jsme si totiž psávali, prozváněli se, ale jakmile nastal víkend, přišla pauza.

Bylo mi samozřejmě jasné, že takové psaní a sympatizování na dálku nevydrží léta, i když jistá šance přece jen byla. Popravdě řečeno, jsem si tak nějak tipoval, že to nevydrží ani do Vánoc, ale doufal jsem že ano. Nevydrželo.

Nebýt toho záhadného a mnou doposud nepochopeného konce, nebylo by vlastně ani o čem vyprávět. Sešlo se více událostí naráz a tím více nevím, co si mám myslet. Začátkem prosince uplynuly tři měsíce od doby, kdy jsem byl naposledy na diskotéce a tak jsem si říkal, že bych v sobotu po dlouhé době mohl někam zajít. Tuto skutečnost jsem měl samozřejmě napsanou ve statusu na ICQ. Celé následující pondělí jsem od ní pak neobdržel ani jednu textovou zprávu ani nic podobného, což nebývalo zvykem. Sice jsem nevěděl proč, ale nějak jsem to nechával být. V úterý večer už jsem ji ale napsal, jestli se stalo něco zásadního, o čem bych měl vědět, a dočkal se odpovědi, že prý ne, že prý jen nemá vůbec čas. Samozřejmě jsem věděl, že je to výmluva, protože nemít čas dvě minuty na napsání a odeslání dvou vět… Ještě dodám, že v ten týden začala mít ve statusu jakousi větu o lásce. Když to trvalo až do následující soboty, udělal jsem zřejmě to, čím jsem to celé spravil. Napsal jsem ji, proč se neozvala nebo tak a že mě to mrzí, i když jsem vlastně nevěděl, jestli jí mám takovýmto způsobem lézt do zadku. Nakonec se celý rozhovor dobře vyhrotil a tak se věci vrátily zpět do normálu, což ale trvalo jen týden. Potom opět jako když utne.

Jak jsem již psal, dost dobře jsem nepochopil, proč ono přátelství vzalo takového konce. Čekal jsem spíše postupné doznívání a ne takový rapidní skok. Už jsem jí ale v tom zlomu nechtěl podruhé psát, protože bych jí tím dal obrovskou převahu v našem vztahu. Věděla by, že pokud nenapíše, napíši já a tak by to i zůstalo. Už se mi to stalo vícekrát a já si slíbil, že takovou chybu znovu neudělám. Stejně by mě to začalo brzy štvát a ten konec by byl akorát mnohem horší. Nechal jsem tedy na ní, jestli se ještě někdy ozve. Nepopřála k Vánocům, nepopřála k narozeninám, nepopřála do nového roku, nenapsala dodnes.

Pravděpodobně se nikdy nedozvím, co že se jí to tenkrát honilo v hlavě. Těžko říct, jestli mě kvůli té diskotéce zařadila mezi ostatní dnešní kluky. Možná hrál zásadní roli ten její status, nebo chtěla mít navrch a čekala, že jí budu psát, anebo ani ona sama neví, proč to skončilo.

Třeba si myslíte, že starosti, jaké mám já, byste chtěli mít také. Můžu vás ale ubezpečit, že mám i daleko podstatnější problémy (o těch se ale nedá psát) a ve srovnání s nimi je tenhle pouhopouhá pitomost. Naopak mi ale věřte, že mít přátelé a mít si s kým co říct je v životě „pitomostí“ také velice důležitá.

Vše zlé je ale přece jen k něčemu dobré. Kromě toho, že jsem se dozvěděl o existenci další holky mého typu, vnesl do svého života více světla a radosti, jsem si uvědomil, že já v podstatě nejsem až tak líný, jak jsem si myslel, a že na tom učení je vlastně i něco krásného, když se na to člověk podívá z toho správného úhlu. A tak jsem se začal více učit a v pololetí jsem to dotáhl až na vyznamenání. Paráda!

A právě z toho jsem si odvodil následující poučný závěr. Člověk obklopený řadami svých vrstevníků se snaží být jako oni a ne tím, čím doopravdy je. Potom ale stačí, aby poznal jednoho jediného člověka, který je jako on ve skutečnosti, a rázem se stane sám sebou.