Nekompromisní práce pošťáka
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, upocený doručovatel reklamních letáků sice nebyla jasná volba, ovšem naši mě k tomu se slovy „Za flákání ti, ty pako, nikde nezaplatí“ dokopali, protože jsem prý zdechlý jak můj mrtvý pradědeček, čímž si ku mému zklamání vysloužili obdiv všech příbuzných až na mojí ségru, která ty ukrutné kopance schytala také. Dnes, po dlouhých dvou a půl letech dřiny, během nichž jsem si dozajista vypěstoval pověst místního spamera, je ze mě skutečný odborník ve svém oboru s profesionálně komickým přístupem, který už se však těší, až odmaturuje a vypadne na vejšku předávajíc tu pakárnu některému jinému hovadu, jež ji beztak v afektu agonického nadšení příjme.
Tato těžce lukrativní činnost se možná zdá být srandou vyžadující maximálně nulovou zodpovědnost určenou především pro notorické flegmatiky, ovšem to není tak úplně pravda. Především je třeba brát v úvahu, že je nezbytně nutné pravidelně každý týden uspokojit náročné a nadržené důchodce ve vesnici, tj. ukojit jejich touhu po letáku, nýbrž valná většina z nich, mně už senioři dobře známí, vyhlíží za okny a čeká, až k nim ten úchylný poslíček dorazí. Tito lidé ve svém věku už zkrátka nemají co na práci, svěrače pořádně nefungují, a tak není divu, že se papíru nemohou dočkat. Další, ovšem neméně významnou skutečností je zpětná vazba zaměstnavatele, který si čas od času zkontroluje kvalitu roznosu, respektive pošle někoho, kdo to udělá za něj.
Patrně jako všechno na světě i tato práce má své klady a zápory, pozitiva a negativa. Z toho horšího konce mě napadá jen jedna věc, jež s sebou ovšem přináší řadu dalších. Je jí počasí. Ať je léto pětatřicet stupňů ve stínu nebo zima mínus osmnáct stupňů mimo stín, ať se venku čertí žení, ať je všude námraza, prostě i kdyby padala hovna, ta roznáška musí být v předepsaném termínu provedena. Říká se tomu riziko povolání. Na druhou stranu ale věřte, že si na oněch Celsiích vždycky něco najdete; když je pod nulou, oblečete se jako xenofobní, neuroticky vyšinutý a na hlavu padlý nudista, ale chůze a tíha papíru vás stejně zahřejí natolik, že ve výsledku se vám potí prdel. Když je asi patnáct stupňů, krásné jarní počasí, stejně to s oblečením neodhadnete, říkáte si, že jistota je jistota, a nakonec se vám taky potí prdel. A při extrémních letních teplotách, tedy třiceti a více stupních, ať děláte, co děláte, stejně se vám bude potit prdel a k tomu ještě, aby toho nebylo málo, vařit koule takovým stylem, že byste si k večeři mohli dát vajíčka na měkko. A když náhodou, opakuji náhodou, vyhovuje venkovní teplota vašemu tělu, tak zase třeba prší a tak podobně. Pokaždé je prostě něco špatně.
Podíváme-li se na to z opačné, té lepší stránky, vidíme oproti jiným brigádám dvě zásadní výhody. Za prvé: Pracujete v místě svého bydliště, a to tak, že chodíte po ulicích, a tudíž si domů či kamkoliv jinam můžete skočit prakticky, kdy se vám zachce. Za druhé jde o volnou pracovní dobu, čímž je jasně jen na vás, kdy začnete a skončíte a kdy si už zase dáte pauzu. Nikdo vám tedy nediktuje, jestli máte s otráveným výrazem a masivní kupou reklam v náruči běhat od tří do šesti odpoledne nebo ráno.
Konkrétně mně vozí roznášku ve středu odpoledne a mám na ni pak zbytek dne a celý čtvrtek. Je fuk, kdy samotnou distribuci provedu, ale musím to stihnout do čtvrteční půlnoci. To je také důvod, proč je v našem regionu zpravidla uprostřed týdne nejhnusnější, nejnepříznivější počasí. Abyste to ovšem alespoň částečně odhalili, musíte se vžít do mojí role – role špinavého, zpoceného a nechutně páchnoucího roznašeče letáků.
Na závěr musím konstatovat, že i přes fyzickou náročnost, pravidelnost a celkovou délku výkonu práce nejsem nijak poznamenaný, akorát když vidím nějakou schránku, tak mám sto chutí do ní něco strčit.






dne 8. 3. 2008 v 11.32 · prohlížeč
jak to tak čtu, charakterizoval si svou práci otevřeným srdcem i pusou
plně tě ve všem chápu, dokážu si to živě představit… když se já v patnácti rozhodoval co dál, hned o dalších letních prázdninách jsem skončil na obyčejné brigádě ve velkoskladu (potraviny) za mizerných 35 na hodinu, žádná sláva, ale pevná pracovní doba, jistota výdělku.
následovaly nějaký ty práce ve skladech, stavba, (výkopy), demolice všeho možného i nemožného, ale řeknu ti, do letáků bych nikdy nešel. ono už pomyšlení, že mi nebudou platit za čas, ale za odvedenou práci mě vždy trochu děsilo