Nadevše milovaná
Náš příběh začíná dne 1. října 2005, kdy se v domě jedné šikovné paní chovatelky narodilo mamince Questě a tatínkovi Kimečkovi pět nádherných štěňátek – čtyři pejsci a jedna fenka. Fenečka byla celá po tatínkovi – drobná a hubená, zároveň však mezi svými sourozenci nejrozvernější a nejdovádivější, den po narození velká jako krabička od sirek.
Už delší dobu mamka mluvila o tom, že by si chtěla pořídit pejska, nikdy se však neměla k realizaci svého plánu. Pevně se rozhodla až v říjnu 2005, koupila knihu o psech a postupným čtením se utvrdila v předchozích představách – yorkšírský teriér, fenka. Yorkšír je dobrou volbou pro život v bytě, kde má dostatek prostoru na běhání, a fenky jsou přítulnější a adaptují se lépe než pejsci. V psím kalendáři pak celá naše rodina vybrala krásné jméno Lilly a v inzerátech si vyhlédla právě fenku od Questy a Kimečka. Hned při první návštěvě se ukázalo, že budoucí Lillynka všechny své bratříčky pořádně prohání, a tudíž se stalo velkým předpokladem, že bude zcela zdravá, což nám dodávalo obrovský pocit klidu.
2. prosince 2005 byl pejsek náš. První noc strávila ve svém nově pořízeném pelíšku, spinkala při rozsvícené lampičce, aby se nebála. Druhý den časně ráno už cupovala paniččiny ponožky, čůrala po kobercích a trhala je, hryzala nám palce na nohou, škrábala po zdi a okusovala kuchyňskou linku – hravá, jak má být. Rychle si u nás zvykla, začala jíst ze svých mističek a postupně si přivlastnila i veškeré hračky – kosti, cinkající balónky, pískající panáčky. Za nějaký ten týden jsme ji pustili i do obývacího pokoje, kde nejdříve ze všeho oddaně štěkala na věci, které neznala, tedy na všechny. Poté se snažila překousat kabely od počítače a dokonce překousala kabel od kláves, prolézala za stěnou či skrz stolek nebo brala kameny z květináčů. Nakonec ale pochopila, že ani jedno z toho nesmí.
O Vánocích 2005 Lillynka jako každý člen rodiny našla pod stromečkem své dárečky – hračky a dobrůtky. Na Štědrý večer se také správně vyčůrala na plínku, položenou na zemi, což se jí do té doby moc často nedařilo, udělala jeden z jejích prvních skoků dolů z pohovky a dokonce přeskočila z jedné pohovky na druhou. V nestřežené chvíli chtěla ulovit baňku na stromku nebo od stolu vzala prázdnou láhev, která se pod jejími ťapkami válela, a tak si s ní vydržela dlouho hrát.
Začátkem roku 2006 už uměla chodit na záchod, čekat v kuchyni, až přijdeme domů, rozeznala paničku, pánečka, Petě a Áďu, zvládla jednoduché příkazy a přiběhla na zavolání jejího jména. Nejradši ze všeho měla, když jsme ji honili po celém bytě s kostí mezi zuby nebo když běhala za balónkem, který jsme kutáleli v naší dlouhé předsíni. Náš domov se stal i jejím domovem, prošmejdila každý jeho roh.
Koncem března a začátkem dubna 2006 se Lillynce udělalo velice špatně – hodně zvracela a nechtěla jíst -, a tak jsme ji pochopitelně odvezli k panu veterinářovi. Až nyní se zjistilo, že vše není úplně v pořádku. Celý týden musela chodit na kapačky, aby do těla dostala dostatek živin v neškodné formě, které jí zároveň měly navodit chuť k jídlu, a poté doktor nařídil dietu v podobě kuřete s rýží. Následující rozbor krve pak ale ukázal zvýšené některé hodnoty. Zdraví pejsci mají hodnotu urea mezi třemi a sedmi, Lilly ji měla patnáct. Hodnota kreatinin se má pohybovat asi mezi šedesáti a stem, Lilly ji měla sto sedmdesát. Z těla jí totiž nebyly odváděny všechny škodlivé látky a namísto toho putovaly do krve, což znamenalo jediné: Lillynka trpí chronickým selháváním ledvin.
Okamžitě došlo ke změně její stravy na dietní granule, které jsou výživné, ale ledviny méně zatěžují, a tak je i šetří. Stop pochoutkám, za odměnu už mohla jen kousíček chleba. Nenabídli jsme jí nic, co by ji ublížilo, šlo o její zdraví, o její délku života, i když dožít se jako zdravý pes neměla šanci. Nikdo nebyl schopen odhadnout, jak dlouho tu s námi zůstane. Většinou se pejsci s touto nemocí nedožijí ani jednoho roku, mohlo to přijít za týden, mohlo to přijít za měsíc. Jediným místem na světě, kde provádějí transplantaci ledvin u psů, je Kanada.
Oteplilo se a Lillynka ochuzené o svá oblíbená jídla začala běhat po venku. Postupem času se spřátelila se všemi malými pejsky z okolí, s Áďou začala chodit paničce naproti do práce. Měla obrovskou odvahu, vrčela i na psy desetkrát větší než byla ona sama. V létě pak skotačila bez vodítka u babičky na zahradě, její rychlost běhu se téměř rovnala té mojí. Občas se šla projít do záhonků, a když se na ni volala, dělala, že neslyší, občas se na vodítku zamotala mezi lávky. Co si neodpustila, bylo lovení motýlů, hnala se ale i za ptáky, mouchami či vosami. Jakmile přišel podzim, honila se za popadaným listím, v zimě se radovala ve sněhu. I přes její nemoc chodívala na procházky, přičemž vždy musela být takovou vůdkyní smečky. Nejdále s námi a tetou vyrazila na výlet na Vysočinu, několikrát s mamkou i roznášela letáky, nikdy se jí ale nepodařilo spřátelit se s tetinými kočkami a s kačenami v rybníce.
S Lillynkou jsme se sblížili, ona teď byla závislá na nás a my na ní. Kamkoliv jsme šli, těšili jsme se domů, až jí uvidíme hopsat a vrtět ocáskem, a ona se těšila, až přijdeme a pohladíme ji. Stála za dveřmi v kuchyni a už přes sklo poznala, kdo jde. Když jsme byli doma, každý šramot za domovními dveřmi pro ni znamenal signál ke štěkání. Stala se z nás taková malá šťastná rodinka.
Lilly se chovala někdy tak čile, až jsme si říkali, že snad ani není možné, že je nemocná. Samozřejmě jsme pravidelně chodili na odběry krve a sledovali její stav. Ten byl ustálený, hodnoty se téměř neměnily. Byli jsme hrozně rádi a snad jsme i chvílemi zapomínali, že máme pejska, který je nemocný.
Stejně hezky jako jsme společně prožili léto a Vánoce 2006, tak krásný byl i celý rok 2007, jen utekl moc rychle. Nikdy nezapomeneme, jak se Lillynečka vyhřívala na sluníčku, jak si chytila kobylku a schovala ji pod pohovku v obýváku, jak moc neměla ráda koupání nebo jak byla uražená, když jsme jí v zimě oblékli kabát. Dělali jsme maximum proto, aby její život byl co nejhezčí a co nejdelší. Věnovali jsme se jí, jak nejvíce to šlo, i spávat jsme jí nechávali v našich postelích. Všem nám bylo báječně.
O víkendu na přelomu května a června 2008 se Lillynce udělalo opět zle. Vlastně nás ani nenapadlo, že by to mohlo být od ledvin, předpokládali jsme, že má běžnou chřipku, kterých koneckonců měla také dost. Pro jistotu jsme jí ale v pondělí 2. června 2008 odvezli na veterinu. Až doktor naznačili, že by mohlo jít o ledviny a navrhl další rozbor krve. Jako vždy jsme odjeli domů a o výsledky si pouze zatelefonovali. Víc než cokoliv jiného jsme si přáli, aby byly alespoň takové jako doposud. Bohužel, urea sedmdesát, kreatinin tisíc dvacet devět – hodnoty kritické, situace nevratná. Den, kterého jsme se tak báli, nastal, to, co bychom nejraději nikdy neslyšeli, zaznělo z úst doktorky. Nikdo si to nepřipouštěl, ale bylo to tak – pejskovy ledviny nepracují, Lillynka umírá.
Zbývala poslední možnost, možná se dá oddálit to, co ale stejně jednou musí nastat. U pěti procent psů ledviny na dalších pár týdnů rozběhnou kapačky. A tak Lilly strávila v úterý a ve středu dvě a půl hodiny na kapačkách, v pátek 6. června 2008 se provedl tak či tak poslední odběr krve. Nezabralo to, kreatinin přes tisíc sto padesát. Čas, který Lillynečce zbýval, se dal počítat na dny.
Ihned jsme nasadili prášky proti zvracení, po kterých, jak bylo patrné, se Lilly pokaždé výrazně ulevilo. Ještě jsme ji viděli si hrát, viděli jsme štěstí v jejich očích a my si dobře uvědomovali, že právě dnes už to může být naposled. Bojovala statečně, moc statečně. Od malička žila se svým problémem a dobře se s ním uměla vyrovnat, proto vydržela tak dlouho. Den ode dne se ale zhoršovala – nejdříve pomalu, pak rychleji. Dva týdny prášky pomáhaly. I když nedováděla, aspoň nás přivítala, vzala si kostečku do pusy nebo za námi jen tak chodila. Už nezáleželo na tom, co sní, hlavně aby jedla, jak řekl doktor. Po dvou týdnech ale ztratila zájem o cokoliv. Všechno, co snědla, vyzvracela, stále ležela, a pokud náhodou šla, jen se ploužila. Ve středu 25. června 2008 jsme rozhodli, že už nemá smysl ji dál trápit. Za celý svůj život si toho, chudera, vytrpěla dost.
26. června 2008, na sestřin svátek, přišel čas na poslední pohlazení, poslední pusinky, srdcervoucí loučení. Lillynka po uspávací injekci v mojí náruči usíná, popřáli jsme jí dobrou noc. Teď už má svůj hrobeček u babičky na zahrádce hned vedle křečka Jerryčka.
Úplně ty poslední testy potvrdily, že Lilly se skutečně s poškozenými ledvinami již narodila. Jednu měla o polovinu menší, než by měla být, a ta druhá byla dokonce pouze třetinová než ta první a naprosto nefunkční. Také se prokázalo, že k náhlému zhoršení jejího stavu nepřispěl vnější impulz, žila tak dlouho, jak jen mohla, ledviny využila až do jejich konce a my jsme pro ni víc, než jsme udělali, udělat nemohli.
Teď tady jenom sedím a je mi na nic, je mi špatně. Vzpomínám na všechno to krásné, ten nespočet zážitků, které jsme s Lilly prožili, uvědomuji si, že smrti člověk neporučí. Za pět dní by jí bylo dva a třičtvrtě roku. Je šikovná, rekordmani s její nemocí se dožívají pěti let, ona vydržela více jak polovinu. Přemýšlím, jak moc mi ji všechno kolem připomíná, kamkoli se pohnu, všude ji slyším. U mě na blogu bude mít vždycky svoje místečko. Za týden jedeme na dovolenou na chatu do jižních Čech, která byla vybírána především ku radosti pejska – s velkou oplocenou zahradou. Taky doufám, že jsme Lillynce dali opravdu všecičko a že tu s námi byla ráda, že byla šťastná a dostatečně si nás a svého světa užila. Doufám, že jsme její život udělali tím nejlepším, jaký mohla mít!
Lillynko, miláčku, nikdy na tebe nezapomeneme a v našich srdcích budeš navždy!
