Petr Loukota

Však to znáte – jdete někam ven, a tak na sebe z dopomocí přesvědčení, že nazí zkrátka jít nemůžete, naházíte své oblíbené oblečení. „Cítím se pohodlně,“ říkáte si, „už mi chybí jen vůně přitažlivé a uklidňující voňavky.“ Střík, střík a je to! Nakonec stoupnete před zrcadlo, kouknete na sebe, na tváří se vám objeví jemný samožerský úsměv a šťastně si pomyslíte: „Jo, kámo, dneska by to šlo!“ Užuž odcházíte z domu, když v tom vás něco zastaví. „Sakryš, peněženku jsem zapomněl.“ V tu ránu je váš dobrý pocit i elegance v trapu.

Vrátíte se tedy zpět do svého pokoje, ze stolu či zpoza postele vytáhnete tak důležitou, avšak i přesto zapomenutou opatrovatelku vašich dokladů i peněz a utíkáte zpět k zrcadlu. Jako první vás napadne úplně to nejjednodušší řešení, a to strčit peněženku do kapsy. Učiníte tak. Rázem se ale vaše chvályhodná image a dobrý dojem ze sebe samého rozplývá, nahrazován je pocitem nervozity z toho, že vás v kalhotách něco tlačí, přičemž vaše mužnost to není. Byť jste si vědomi výhody, že s sebou nemusíte tahat a vláčet již nic jiného, peněženku vztekle z kalhot vyhazujete na zem.

Ale co teď? Mít drobné, občanku a kreditní karty jen tak pohozené v kapse se vám zrovna jako nejlepší nápad nejeví. Nabízí se možnost vrazit peněženku do batohu či tašky, kterou ponesete. Jenže vy přece zrovna dnes neberete nic na záda a do ruky už vůbec ne. Nejdete nakupovat, nejdete do školy, jen byste u sebe rádi měli své čtyřmístné bankovky a průkaz totožnosti. „Zatracená práce,“ řeknete rozzlobeně nahlas a přece jen kráčíte do skříně pro batoh. „Mikina, boty, ponožky, trenky… hele, tady je!“ Nasazujete si jej na záda a směřujete opět k zrcadlu. Váš styl a elegance ovšem jako by vás už dávno opustily. S křikem batoh sundáváte a házíte po nejbližším boxovacím pytli, poté se uklidníte, usadíte a hluboce zamyslíte.

„Mám to!“ Samou radostí vyskočíte z křesla a praštíte se hlavou o lustr. Běžíte do svého pokoje, znovu otvíráte skříň a po několika minutách z ní vytahujete malou, prachem zaprášenou taštičku. Tu, do níž se přesně vejde vaše peněženka s mobilem, si s úsměvem házíte přes rameno a snad už dnes naposled se hrnete před zrcadlo. „No, pokud tu hračku pomyslně zařadím ke svému stylu, tak proč ne.“ Konečně jste tedy našli, co jste hledali, ještě si lehce upravujete vlasy a jdete ke vchodovým dveřím. Tam na vás ale čeká nemilé překvapení.

S hlavou zdviženou, bradou vystrčenou a frajerskou chůzí najednou letíte k zemi. Po chvíli se sebere a co nevidíte – vaše bunda. V tom se vám rozklepou zuby a roztřesou kolena. „Jak ji asi sakra obleču přes tu taštičku!“ řvete samou nepříčetností na půl vesnice. Užuž se pouštíte do pláče, když vás napadne geniální nápad. Seberete bundu, z taštičky vyndáte mobil i peněženku a dáte je do kapes od bundy. „Už jsem ani nedoufal,“ kroutíte hlavou nad svou hloupostí. Taštičku tedy házíte poblíž batohu, nazouváte a zavazujete si boty a s půlhodinovým zpožděním konečně vycházíte z domu.

Převalujete se, obracíte se, probouzíte se. Ležíte na zádech celí zpocení a rozklepaní, jsou tři hodiny ráno. „Ta pitomá peněženka mi tedy dává zabrat, to se musí nechat!“ Tupě koukáte do tmy a přemýšlíte. „Zítra jdu do školy, takže tu mrchu vrazím do batohu, skvělé! Jinak je stejně zima, nosím bundu, kde mě peněženka v kapsách netlačí, výborně! No a přes léto… to na sobě prostě budu vláčet tu hloupou taštičku. Sice mě to otravuje, ale oproti ostatním možnostem daleko méně. Leda… leda že by mi některý z mých čtenářů poradil a inspiroval jeho lepším a efektivnějším řešením.“