Petr Loukota

Za našich mladých let jsme měli své vzory, své velké hrdiny, vzpomínáte? Pro někoho to byl vlastní dědeček kovář, někdo měl rád nekompromisní drsňáky, Anči se vždy líbila práce kadeřnice, Pepíček chtěl celé své dětství být popelářem. A já? Já měl za svých mladých let v srdci jedinou ženu, jedinou pravou a vyvolenou. Vždycky jsem zbožňoval Xenu, princeznu bojovnici.

Nezáleží na tom, ke komu jsme v mládi vzhlíželi, ale spousta z nás někoho takového měla. Člověka tak zdatného, chytrého, ješitného, vyčuraného… Páni, co já jsem se s šálou kolem pasu, jež mi držela dřevěný meč u těla, naskákal po babiččině trávníku, co jsem se s bratranec Ondrou „namečoval“ a prožil vzrušujících dobrodružství kolem sousedovy zahrádky. Mohl bych vám o tom vyprávět, ale neudělám to.

Jak pak člověka opustí ta mladá dětská léta, rázem se jeho vysnění a vyvolení mistři vytratí, rozplynou. Někdy je nahradí jiní, někdy střípky zůstanou, avšak člověk se postaví na vlastní nohy a nikdo už ho to ke svým vzorům netáhne jako za mlada (myšleno obrazně, neboť my, dvacetiletí, jsme stále mladí a svěží hřebci). Jakmile se ale vybudujeme obraz našeho světa a budoucího života, opět si najdeme někoho staršího, kdo žil velice podobně, a snažíme se jít v jeho stopách.

To je moc dobře, mám rád lidi s vizí, kteří dobře vědí, co od života chtějí. Mladší by se měli učit od starších, tak to na světě chodí vůbec nejlépe. Měli by si ale brát příklad pouze z lidí, co to někam dotáhli, něco dokázali, ať už to byla sebemenší drobnost, ne se zahazovat s ochlasty a pobudy.

U mladého, řekněme čerstvě dospělého člověka se pak můžou stát hned tři věci. Jednu z toho schvaluji, s těmi dalšími se neztotožňuji. Ta moje oblíbená je chladná hlava, zdravý rozum, kdy člověk stejně jako já dospěje, vyspěje a udělá si obrázek svého budoucího já, zařadí se na tu správnou kolej, neboť už dobře ví, co od života chce. Nemusí pak přebíhat z jedné trati na druhou, bloudit na diskotékách, střídat partnery, školy. Jen si ujasní, co chce a jak to chce, najde si svůj vzor a v jeho stopách jej následuje. Rád by byl dobrý jako on, rád by byl úžasný jako on a vůbec nezáleží, jestli jde o kopání do míče, skládání dříví či modeling. Cíl, výdrž a odhodlání, jasná mysl. Nic víc to nechce. Tento přístup je moc dobrý a my o něm dnes mluvíme jako o dospělosti. Nebo odkud myslíte, že se to slovo vzalo?

Špatné přístupy jsou ale dva. Nejprve tedy ten, kdy člověk nemá do čeho píchnout. Ten pak zpravidla dobře ví, do koho či s kým si píchnout, což mu nikterak neberu, ale do života je mu to dost prd platné. Takových lidí znám hodně a řadím mezi ně i takové, co se vydali po špatné cestě. Být největším ochlastou na okrese, okrást co nejvíce starých lidí, zahrát si nepřeberné množství počítačových her a podobně, to je nějaká budoucnost? Ne. Tihle jedinci bloudí a nevědí a přiznejme si, že už od pohledu je to na nich znát. Asi se hold dostatečně nezamysleli, proč jsou tady, a nenašli si svůj vzor. Vzor, vzor, vzor…

A ta druhá skupina? To jsou malé děti, které se jako děti narodili a dětmi také zůstanou. Ty nikdy neomrzí jejich hrdina, tedy spíše přístup k němu. Mnoho z nich si najde svoji cestu, ale zapomene po ní jít svými vlastními kroky, jenom kopíruje své předchůdce. Chci být jako on a tak to budu dělat přesně jako on – to je špatně, moc špatně. Nosí stejnou barvu trička, používají stejná slova, tváří se jako on, chtějí být on. Vidí herce ve filmu a chtějí být on, vidí pohlednou modelku a chtějí být ona. Místo inspirace a důkazu, že toho a toho jde dosáhnout, zkopírují celý styl, celý život, celou kariéru jiného člověka.

A proč tohle vlastně píši? Chci být úžasný, vy ne? Úžasný a dokonalý v tom, co na člověku považuji za úžas a dokonalost. Ať je to, co je to, žiji si svůj život, jdu svou vlastní cestou a dýchám na záda těm přede mnou, ke kterým vzhlížím. Chci být dobrý, ba lepší než oni, ale neberu jim jejich styl. Jsem dospělý, ne malé ztracené dítě. Nikdo by neměl skončil s mečem za opaskem a pobíhající Xenou doma po kuchyňce.

Doufám, že pokud tohle čtete, máte již velký kus svého života za sebou a ještě větší před sebou. Žijete si po svém, víte, za čím jdete, a z povzdálí sledujete ty zbytky, co ještě nedospěly a možná nikdy nedospějí.