Petr Loukota

Nedávno jsem na tomto blogu psal o tom, jak mi přestal fungovat mobilní telefon a já byl tak nucen zakoupit si nový. V komentáři níže jsem pak také zmínil, že jde o dotykovou Nokii 5800 ExpressMusic, pro kterou jsem se rozhodl, když jsem si ji vyzkoušel u svého kamaráda. Následně jsem se dozvěděl o dalších dvou lidech, kteří ji spokojeně používají. Byť mě tento mobil stál poněkud více, než jsem do něj ze začátku chtěl investovat, pořídil jsem si jeho dražší variantu určenou pro český trh, a to kvůli případnému, bezproblémovému uplatnění záruky a aktualizacím firmwaru bez nutnosti změny produktového čísla, kterou se záruka ztrácí. Pokračování »

Je léto, máme prázdniny a byla by škoda toho maximálně nevyužít. Proto jsem přemýšlel o nějakém setkání s novým člověk a v první řadě se samozřejmě poohlížel mezi kolegy a kamarády blogery, kteří již zpravidla patří k dobrým lidem. Když mě někdy v první polovině toho kalendářního roku začala číst blogerka Simona, měl jsem vcelku jasno a setkání s ní navrhl také Verči. Slovo dalo slovo, sáhodlouhé dohady o termínu a místě setkání se nekonaly, domluva proběhla rychle a bezproblémově, a tak se tuto neděli konalo v Blansku blogerské setkání ve třech. Pokračování »

Mobilní telefon má už dnes skoro každý. I já ho mám, respektive měl jsem a byl jsem až donedávna velice spokojený. Pak ale můj Sony Ericsson K800i odešel do křemíkového nebe a já tak musel řešit koupi nového mobilu. Začnu ale hezky od začátku, jak k tomu všemu vlastně došlo, proč nefungují hned dva telefony a také se zmíním o tom, jaké chybě se vyvarovat při jejich nákupu. Pokračování »

Už začátkem května jsme s Verčou přemýšleli, kam že si to spolu o prázdninách vyrazíme. Napadlo nás strávit někde společný týden nebo alespoň několik dnů, a tak jsme na internetu hledali různé pobyty a tábory. Zřejmě nejzajímavější objev jsme ale učinili po pár dnech, kdy jsme narazili na letní školu tance. Ta se nám podle dostupných informací velice zamlouvala – pět dní tanečních kurzů dle výběru, dobré ubytování, vybavený areál, za to vše vcelku přijatelná cena -, a jelikož tanec máme oba rádi (absolvovali jsme kurz Salsy už na našem prvním rande), bez problémů jsme se shodli. Pokračování »

Už dlouho mám prázdniny a ještě dlouho je mít budu. Co to vlastně znamená? To znamená, že člověk nechodí do školy ani práce a víceméně až na pár menších povinností jako vynést koš, vyluxovat a umýt si nohy si může dělat, kdy chce, co chce. Za dva dny už tomu bude měsíc, co jsem doma, a já doufám, že ty zbývající tři měsíce neutečou tak rychle. O co mi ale jde… Jsem úplně mimo mé zvyklosti a nepsaná pravidla, chodím spát, když jiní vstávají, snídám, když jiní obědvají, dělám věci naruby.

Víte, během školního roku člověk žije v tom stereotypním světě, kdy každé všední ráno musí v určitou hodinu vstát a jít do školy. Je to nuda, jenže co naděláme, a tak si zvykneme na to, že zaleháme do postele tak, abychom ráno byli schopni provozu. Také to takhle dělávám, když mám druhý den časně vstávat, byť se mi třeba nechce spát. Lehnu si do postele kolem půl jedenácté večer, většinou pustím Červeného Trpaslíka a při tom usínám. Síla zvyku! Jenže… Teď, když mám prázdniny, vůbec nic mě nenutí jít spát, protože většinou druhý den hned ráno nikam nemusím. A tak si vysedávám u internetu a koukám na filmy do noci, chodívám spát ve dvě, ve tři ráno, což je doba, kdy někteří lidé vstávají do práce. Občas si řeknu: „Nejsem já magor?“ A hned si odpovím, že určitě ne, protože vím vlastně o spoustě lidech, kteří zkrátka o prázdninách ponocují a vstávají v poledne. A nejpozoruhodnější na celé této události zůstává fakt, že pokud spím od jedenácti do šesti, dává mi to sedm hodin spánku, což je stejná doba jako od tří do desíti, nicméně v šest se mi chce vstávat o poznání méně, zato se ale cítím lépe. Záhada… Pokračování »

Již od poloviny února mi v administraci leží nadpis tohoto článku, avšak až do dnešního dne jsem se neměl k tomu, abych jej zpracoval. Téma mě tedy napadlo před několika měsíci, a neboť věřím, že každé takové věci, bez kterých si nedovede představit žít, má, představím vám dnes pro zajímavost či inspiraci já ty moje tak, jak je vidím ve svých devatenácti letech. Už se těším, až si o nich zpětně přečtu za dvacet let a budu si říkat, jaký jsem byl tenkrát úchyl. Budu rád, když se v komentáři rozpovídáte o sobě a vašich aktivitách, zájmech a koníčcích, zkrátka věcech, bez kterých si život neumíte představit. Pokračování »

Není tomu dávno, co jsme se s Přemkem Vavrouškem domluvili a natočili náš první blogerský rozhovor. Již tenkrát jsme společně uvažovali o dalších pokračováních v případě, že se najdou nějaké kladné reakce, nicméně slíbili jsme rozhovor na konkrétní téma, a tak se také stalo. Dnes tu pro vás máme více jak dvacetiminutové povídání a tlachání na téma sociálních sítí jako Lidé.cz, Spolužáci.cz, LíbímSeTi, Twitter či Facebook. O Facebooku jsem shodou okolností na blogu psal nedávno. Pokračování »

Facebook, Facebook, Facebook… Všude o něm slyším, všude o něm čtu, každý o něm mluví. Již téměř každý Franta z vesnice (nic proti, kámo!) má svůj účet na tomto komunitním serveru, kde se může v dostatečné míře vyřádit, vypovídat, pobavit a odreagovat. Facebook ale není jen tak obyčejný web, obyčejná žumpa plná havěti, jak to známe z LíbímSeTi, Facebook nabízí mnohem více možností a nastavení, je daleko zábavnější a hlavně a především jde o společenskou síť na úrovni, opět ne jako u tam toho českého čehosi plném nadržených třináctek. Facebook svojí návštěvnosti už dávno trumfnul nejen můj a dám krk za to, že i váš blog, předčil také konkurenční MySpace, dále Twitter i samotné velké MyEgo. Ať se ale bude snažit sebevíc, ve své síle nikdy, nikdy neporazí Chucka Norrise. Pokračování »